Obsah časopisu | Časopis BIOM, články a sborníky | Domovská stránka

Bioodpad – možnosti využití

Antonín Slejška

Namísto úvodu

Dosti často se setkávám s podivným názorem, který propaguje spalování směsného komunálního odpadu jako ekologickou technologii. Občas je dokonce možno zaslechnout obviňování odborníků a ekologických aktivistů, kteří tento názor nesdílejí, že nejsou dostatečně informovaní (viz např. VLČKOVÁ 1999). V následujícím odstavci bych pouze ukázal, že v tomto případě leží problém neinformovanosti spíše na straně skládkových a spalovacích lobby.

Energetické využívání odpadů je velmi důležitá oblast, kterou by v době ubývajících zásob fosilních paliv neměl žádný stát zanedbávat. Avšak spalování směsného odpadu je, promiňte mi ten výraz, zrůdnost. I kdyby spalovna byla odfiltrována tak dokonale, že by z ní nevycházely žádné toxické emise, tak není možno zabránit:

• vzniku toxického odpadu, který je možné ukládat pouze na skládky nebezpečných odpadů,
• znehodnocení živin přítomných v odpadu a
• likvidaci většiny materiálů přítomných v odpadu.

Navíc vyžaduje spalovna obrovské investiční nároky. Jedinou možností, jak udržet kvalitní životní prostředí pro budoucí generace, je využívání tříděných odpadů. Zde přichází v úvahu i spalování (např. těch frakcí sběrového papíru, jež nejsou vhodné pro recyklaci). Živiny přítomné v bioodpadu musí jít zpět do půdy neznehodnocené toxickými příměsemi z ostatních odpadů (např. vylitých baterií), což zaručuje pouze zpracování bioodpadu tříděného u zdroje např. kompostováním či anaerobní digescí. Dnes si již nemůžeme dovolit plýtvat s energií uloženou v druhotných surovinách tím, že je smícháme a spálíme. Jednotlivé materiály je nutno třídit a recyklovat. S tímto je třeba počítat již ve výrobním procesu a vyrábět zboží, které je po svém použití snadno vytříditelné a recyklovatelné. Ale to jsem již někde úplně mimo téma tohoto článku.

Nejhmotnější (viz tabulky) a přitom nejsnáze zpracovatelnou část komunálního odpadu tvoří bioodpad. Jedinou překážkou jeho využití v ČR je až na výjimky neexistující separace bioodpadu. Existují sice možnosti zpracování netříděného či mechanicky tříděného směsného odpadu, ale ty neumožňují výrobu netoxického produktu, jelikož směsný odpad bývá většinou kontaminován cizorodými látkami (např. těžkými kovy z vylitých nikl-kadmiových článků). Tyto procesy bývají navíc i investičně náročné a technologicky komplikované.

Základní podmínkou úspěšné recyklace bioodpadu je tudíž třídění u domu (producentem odpadu). Vedle dnes již běžných sběrných nádob na sklo, plasty, papír apod. by se měly objevit i nádoby na bioodpad. Třídění je však nutné podpořit nejenom rozmisťováním sběrných nádob, ale i takovým označováním výrobků, jenž by jednoznačně určovalo, jak s nimi má být po upotřebení naloženo (např. do které sběrné nádoby mají být vhozeny). Netříditelné výrobky by měly být daňově znevýhodněny. To by nutilo producenty vyrábět snadno separovatelné a recyklovatelné výrobky (to se samozřejmě týká i obalů). Abych se vrátil k bioodpadu, uvedu příklad. Dokáži si velice dobře představit dětské papírové pleny vyráběné pouze z biodegradabilních materiálů určené po upotřebení do bioodpadu (a že jich takové miminko denně spotřebuje)*.

Vytříděný bioodpad je možno využít hned několika způsoby:

• kompostováním,
• anaerobní digescí (zkvašováním bez přístupu vzduchu, při němž je produkován bioplyn, který bývá energeticky využíván zejména kogenerací, při níž se získává teplo i elektřina, což zaručuje vysokou energetickou účinnost),
• zpracováním na krmiva a
• termickými procesy.

Nejjednodušší je kompostování, a proto si myslím, že by mělo být aplikováno zejména v období začínající separace. Jakmile se vychytají počáteční mouchy a třídění bioodpadu se stane rutinní záležitostí, pak bude možno uvažovat o anaerobní digesci (AD), která se jeví do budoucna jako velice perspektivní, především s ohledem na snižující se zásoby fosilních paliv.

Energetické využití bioodpadu termickými procesy se mi nezdá být příliš vhodné, jelikož, na rozdíl od AD, znemožňuje využití organického zbytku po zpracování ke zúrodňování půd. Cenné živiny se při něm ztrácejí a mohou vznikat toxické zplodiny.

Asi poslední možností je využití bioodpadu ke krmivářským účelům. Při návrhu technologického systému pro zpracování je třeba vycházet z co možná nejpřesnější charakteristiky bioodpadu (co bioodpad to unikát). Bioodpad musí být v průběhu svého zpracování dostatečně hygienizován, což je zabezpečováno tepelnými úpravami varem, horkovzdušným sušením, někdy také fermentačními procesy. Produktem bývá obyčejně krmná pasta. Tato technologie se využívá zejména pro zpracování kuchyňských odpadů, ale do budoucna nelze zcela vyloučit její aplikaci i na domovní bioodpad. Dále se však budu věnovat pouze kompostování a biozplynování. (Biozplynování je ne zcela přesné označení pro AD).

Kompostování je možné provádět prakticky ve všech měřítcích. V praxi se však většinou hovoří pouze o kompostování:

• velkoobjemovém (průmyslovém a zemědělském),
• středněobjemovém (pro skupinu rodinných domů či pro dva-tři panelové domy) a
• maloobjemovém (na zahrádce či balkonu).

Podobně je tomu u AD, avšak rodinné anaerobní bioreaktory (např. čínské) jsou v našich podmínkách jen těžko uplatnitelné, jelikož pro dostatečnou produkci bioplynu je u těchto typů bioreaktorů zapotřebí poměrně značné množství exkrementů. Např. v podmínkách Nepálu vyžaduje uspokojení požadavků rodiny na svícení a vaření, aby vlastnila jeden kus hovězího dobytka na každého člena rodiny (GAUTAM 1998). Tyto bioreaktory by se u nás navíc musely těžce vyrovnávat s našimi bezpečnostními předpisy.

Zajímavější je řešení výroby bioplynu v bioreaktoru, do něhož přitéká společně s odpadní vodou z toalet jednoho sídliště i nadrcený kuchyňský odpad (každá kuchyň je vybavena drtičem, ze kterého jde drť rovnou do potrubí; toalety mají velice nízkou spotřebu vody; voda z koupelny a pračky je odváděna a zpracovávána zvlášť). Takto se nejenom produkuje bioplyn, ale navíc organický zbytek po biozplynování je využitelný pro hnojivé účely, což je umožněno díky tomu, že takovýto decentralizovaný způsob čištění odpadních vod minimalizuje riziko kontaminace cizorodými látkami, která je v centrálních čističkách odpadních vod běžným jevem, a to zejména v oblastech s rozvinutým průmyslem. Tento systém se však teprve začíná rozvíjet.

Běžnější je výroba bioplynu z bioodpadu tříděného u zdroje ve velkokapacitních reaktorech, ve kterých se zpracovává bioodpad z celého města či okresu. Tento systém se začíná postupně prosazovat a všeobecně se očekává jeho stále se zrychlující rozvoj.

Závěrem bych chtěl ještě jednou zdůraznit, že je velice důležité co možná nejdříve začít se separací bioodpadu u zdroje s následným kompostováním. U zaběhnutých systémů sběru je pak možno přejít na jiné způsoby využití této druhotné suroviny.

* O problému dětských plen pro jednorázové použití jsme vedli s p. Váňou náročnou “odbornou” polemiku, ve které p. Váňa dokazoval nemožnost biodegradace plen jeho zkušeností s jejich spalováním, kdy pleny namísto hoření zbělely a ztvrdly. Já jsem namítal, že v případě, když by byli výrobci daňově motivováni (nuceni) k produkci recyklovatelných výrobků, tak by jistě našli způsob, jak vyrábět biodegradovatelné pleny. Následně jsem založil pokus. Do jednoho vermikompostéru jsem vložil dvě pleny tak, aby měly dešťovky přístup k jejich vnitřní části. Během prvních dvou týdnů jsem zatím nepozoroval žádnou okem viditelnou degradaci. I přes to, že pokus poběží dál, je možno předpokládat, že pleny budou z velké části biologicky nerozložitelné.

Vzhledem k tomu, že mnoho matek preferuje jednorázové pleny, jejichž podíl na trhu bude pravděpodobně vzrůstat, dá se předpokládat, že právě dětské pleny budou jedním z výrobků, kolem kterých se bude vést ostrá diskuse mezi výrobci, ekology a úředníky státní zprávy.

Tab. 1: Hmotnostní podíly jednotlivých složek směsného odpadu dle průzkumu 11 kontejnerů v Praze 9 v ulici Šluknovské a Jablonecké (SLAVÍK 1998)

Tab. 2: Množství a látkové složení komunálního odpadu v ČR na základě analýz z let 1992 - 1994 (BARTOŠ 1998)

Literatura:

BARTOŠ P.: Energie z odpadů. Sborník přednášek ze VI. mezinárodního kongresu ODPADY LUHAČOVICE 1998. S. 31 - 40.

GAUTAM, K. N.: Budoucnost využití bioplynu v Nepálu. Sborník ze semináře ”Energetické a průmyslové rostliny IV.” CZ BIOM, Praha, 1998, v tisku.

SLAVÍK L.: Výskyt a využívání kuchyňských odpadů v Praze. ODPADY 3/1998, s. 26.

VLČKOVÁ A.: Skládkám zvoní hrana – o kousek blíž Evropě. Metro – deník pro Prahu, (http://www.metro.cz), 8. ledna 1999, s. 7.