Časopis BIOM, články a sborníky | Domovská stránka     

Vermikompostování

Antonín SLEJŠKA

Regena 5/99, IX ročník, s. 19.

(do článku nejsou zahrnuty změny provedené redakcí Regeny)

Není to tak dávno, co vermikompostování prošlo našimi sdělovacími prostředky nejdříve jako horká novinka netušených možností, a následně jako série afér. Podobně tomu bylo o pár let dříve i ve Spojených státech, odkud tato technologie pochází, a kde je dnes již standardně používána jako alternativa ke klasickému kompostování. I u nás se už začíná zabydlovat, poté co neseriózní podnikatelé zkrachovali či přešli na nějakou jinou novinku a věci se ujali střízlivěji uvažující lidé.

Vermikompostování je metoda převážně aerobní fermentace organických materiálů, která využívá značného potenciálu některých druhů dešťovek přeměňovat organickou hmotu na kvalitní hnojivo s relativně vysokým podílem humusových látek a s obsahem regulátorů růstu (auxinů, giberelinů a cytokininů – Zajonc (1992)). Pro vermikompostování jsou vhodné např. tyto druhy dešťovek: Eisenia foetida, E. andrei, Lumbricus rubellus, Eudrilus eugenie a Perionyx excavatus.

Klasická metoda vermikompostování spočívá v přidávání 2-3 cm substrátu (nejlépe předkompostovaného) každý týden na vermikompostovací lůžko. Existují však i metody výroby vermikompostu v na sobě poskládaných boxech, či v automatických vermikompostérech s násypkou substrátu v horní části a cyklickým odebíráním vermikompostu ze spodku vermikompostéru pomocí pohyblivého síta.

Rozdíl mezi kompostováním a vermikompostováním je možné vidět v následující tabulce:

V současné době se začíná rozvíjet vermikompostování v domácnostech. A to buď na zahrádkách nebo i na balkonech ve speciálních vermikompostérech. U nás se zatím žádný vermikompostér nevyrábí, ale jednoduché zařízení si může vyrobit každý sám. Jedná se v podstatě o bedničky s perforovaným dnem, s víkem a s miskou na spodu. Bedničky mohou být vyrobeny ze dřeva nebo z plastu. Dřevo lépe izoluje, ale je náchylné k plísním, houbám apod. Plasty jsou odolnější a lépe se čistí. Dobré zkušenosti mám s přepravkami na maso (tzv. masovkami).

V naší laboratoři jsme sice navrhli tzv. balkonový vermikompostér, který by odstraňoval nevýhody tohoto řešení: obtížná manipulace (pro ženy), nedokonalá izolace a částečně i výskyt mušek, ale zatím jsme nenalezli výrobce. Nedokonalá izolace by nemusela vadit, pokud by byl vermikompostér umístěn na zaskleném balkónu (pokud možno ve stínu) nebo v blízkosti zdroje tepla ve sklepě či v garáži (ale ne zas moc blízko ...).

Než dáte žížaly do bedýnky, je třeba jim připravit vystýlku, která bude držet vlhkost a současně bude dostatečně pórovitá. Vystýlku je možné zhotovit např. z drceného novinového papíru či lepenky, drobného listí, krátké slámy, pilin, vyzrálého kompostu apod. Vystýlku je nutné navlhčit.

Obsluha vermikompostéru spočívá v přidávání kuchyňských zbytků, nejlépe nakrájených či rozdrcených, na povrch substrátu s dešťovkami (dešťovky hledají potravu při povrchu). Čerstvý materiál je dobré lehce přikrýt podestýlkou nebo již vytvořeným vermikompostem, aby nelákal mušky. Když je povrch jedné bedničky zaplněn, tak se začněte přidávat do jiné bedničky. Pokud začne povrch vysychat, je třeba jej pokropit. Ve spodní misce nasbíranou tekutinu můžete nalít zpět do vrchní bedničky nebo použít pro hnojivou zálivku květin.

V případě příliš velkého množství čerstvého substrátu může začít vznikat nepříjemný zápach. Pokud je vrstva materiálu ve vemikompostéru hlubší než 20-30 cm, pak může vznikat zápach nedokonalou aerací.

Vermikompost oddělíte od dešťovek např. následujícím postupem: přestaňte do bedničky přidávat čerstvý materiál, a když zmizí z povrchu poslední zbytky nezpracovaného materiálu (to může trvat 1-3 týdny), tak vysypte vermikompost např. na igelit a odebírejte z vrchu 2-3 cm materiálu asi tak po 5 minutách. Dešťovky totiž nesnášejí světlo, proto si vždy zalezou hlouběji. Poté co odeberete přibližně 2/3 vermikompostu, vraťte zbylý materiál spolu s dešťovkami zpátky do bedýnky na čerstvou podestýlku a můžete pokračovat ve vermikompostování.

Materiály vhodnými pro vermikompostování jsou např. kávová či čajová sedlina, zbytky obilovin, ovoce a zeleniny. Za nevhodné jsou považovány zbytky z mléčných a masných výrobků, kořeněné potraviny, tuky, oleje a exkrementy. To se týká vermikompostování v domácnostech. Pro zemědělské vermikompostování je naopak jedním z nejvhodnějších substrátů slamnatý hnůj, který byl předkompostován.

Seznam literatury

ČSN 46 5735: (1991): Průmyslové komposty. Vydavatelství norem, Praha.

GORODNIJ, N.M.; MELNIK, I.A.; POUCHAN, M.F.: (1990): Biokonversija organičeskych otchodov v biodinamičeskom chozjajstve. Urožaj, Kijev, 254 s.

HARTENSTEIN, R.; BISESI, M.S.: (1989): Use of earthworm biotechnology for the management of effluents from intensively housed livestock. Outlook on agriculture, 18 (2), s. 72-76.

VÁŇA,J.: (1994): Výroba a vzužití kompostů v zemědělství. Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR v Praze, Agrodat, 40 s.

VÁŇA,J.: (1996): Kompostování odpadů. In: Odpady, jejich využití a zneškodňování. VŠCHT, Praha, s. 57-58.

ZAJONC, I.: (1992): Chov žížal a výroba vermikompostu. Animapress, Povoda, okres Dunajská Streda, 59 s.