Časopis BIOM, články a sborníky | Domovská stránka     

Temelín a biomasa

Antonín SLEJŠKA

Neviditelný pes 2. 5. 1999

Na doplnění článku pana P. Houzvy: "RE: Článek paní Wittingnerové" bych rád uvedl, že recyklace plastů je sice energeticky náročnější než jejich výroba, ale recyklace skla, kovů či papíru energii šetří. Při recyklaci bioodpadu anaerobní digescí je ze vzniklého bioplynu energie dokonce získávána, a to tepelná i elektrická (kogeneračně) (blíže např. sborník "Bioodpad '99"). Z dlouhodobého hlediska je možné předpokládat, že pokud se bude i nadále zintenzivňovat sběr, třídění a recyklace jednotlivých složek odpadu, tak bude energetická náročnost tohoto procesu dále klesat. Ukládáním plastů (a jiných materiálů) na skládky směsného odpadu vzniká navíc energetický dluh, jenž budeme jednou muset splácet formou odstraňování těchto zátěží.

Co se týče Temelína, já osobně nevím, zda je vhodné jej dostavět či ne, ale obávám se, že jeho dostavba velmi citelně zpomalí zavádění obnovitelných energetických zdrojů v ČR. Zde bych chtěl podotknout, že např. u biomasy uvádí někteří autoři možnost až 30 %-ního podílu na krytí energetických potřeb ČR (např. Kutil 1998). To je však zatím hudba budoucnosti. Některé evropské země však již dnes čerpají z biomasy podstatný podíl energie (Finsko 27,7%-včetně soláru a větru, Švédsko 18%, Rakousko a Irsko 12% ...(blíže Petříková 1998)) a chtějí tento podíl i nadále zvyšovat. Biomasa je navíc z pohledu skleníkových plynů neutrální (blíže Váňa 1998), respektive slabě pozitivní, jelikož např. u cíleně pěstovaných energetických rostlin či dřevin zůstává kořenový systém a posklizňové zbytky na poli.

Myslím si, že obnovitelné zdroje energie se postupně stanou hlavním zdrojem energie, a to i přes to, že žádný z nich se nestane tak dominantním, jako je dnes u nás uhlí. Jejich síla totiž spočívá zejména v rozmanitosti, decentralizovanosti a vzájemné kombinovatelnosti, což se ale současným energetickým obrům nelíbí, jelikož to znemožňuje snadné ovládnutí trhu, ale naopak spíše zvýhodňuje menší pružné firmy. Obávám se rovněž, že ani tzv. studená fúze nás nezachrání. Usuzuji tak z toho, že v současnosti se předpokládá, že první provozní reaktor se začne stavět přibližně za 50 let. Z čehož já - coby laik - vyvozuji, že tato technologie bude ještě mnohem komplikovanější, a tudíž dražší, než současná jaderná technologie.