Obsah časopisu | Časopis BIOM, články a sborníky | Domovská stránka     

Jak (ne)funguje ekonomika (2)

Miroslav Šafařík

Podruhé se setkáváme, abychom si přiblížili některé z principů vědy, která za poslední dvě století zcela změnila svět. Ve skutečnosti bychom v ní však mohli spíše spatřovat vědu, která se s menšími či většími úspěchy snaží popsat změny, které provází výrobu, obchod a spotřebu věcí, které více či méně (ne)potřebujeme. Rád bych připomněl slova jednoho z největších ekonomů našeho století Johna Maynarda Keynese: ”Ekonomickou teorii netvoří soubor ustálených závěrů okamžitě využitelných v hospodářské politice. Je to spíše metoda, než doktrína, nástroj a technika myšlení, která pomáhá svému majiteli dospět ke správným závěrům.”

Čas ukáže, jestli ke správnému závěru dospěli také politici zastupující jedenáct zemí Evropské unie v případě zavedení jednotné měny euro úderem půlnoci 1.1.1999. Jak se tento krok dotkne nás? Pokud neobchodujeme se zahraničím a nespekulujeme na devizových trzích, prakticky tento krok nepostřehneme, neboť se v první fázi týká právě jenom mezibankovních bezhotovostních operací a faktického zániku národních referenčních indexů (FIBOR, PIBOR), které budou nahrazeny indexem EURIBOR. Nejpoužívanější index LIBOR (londýnský index – Británie nepřistoupila ke společné měně) se změní na EuroLIBOR. Zaniká i dosavadní měna ECU, jehož kurz k dolaru se stal zahajovacím kurzem eura a to ve výši 1,169 USD. Zda se splní sen o vytvoření silné konkurenční měny vůči americkému dolaru bude nadále ovšem záviset především na síle německé ekonomiky.

Při cestování po zemích EU budeme až do roku 2002 platit v národních měnách (pokud ovšem nepoužijeme bezhotovostní platbu. Výpočet kurzu vůči těmto měnám však bude bankami prováděn konverzí dle Nařízení Evropské komise č.1103/97 a tudíž v závislosti na kurzu eura.

Nově na staré téma ...

V tomto vydání bych se rád vrátil k několikrát odkládanému tématu porovnání proklamované efektivnosti jaderného monstra na jihu Čech se zdánlivě neefektivními alternativami. Předem upozorňuji, že jde o srovnání, které se nese ve stylu “co by mohlo být, kdyby...” a mohlo by tudíž být vypuštěno jako zbytečné, nicméně si myslím, že svým způsobem jde o konkrétní náměty pro dosud nevyřešený problém. Ve své úvaze nezohledňuji čas (to koneckonců nedělá ani finanční ředitel ČEZu, jak nás o tom přesvědčil na jedné besedě na VŠE), ani inflaci a držím se pouze aktuálních nákladů na výstavbu (záměrně poněkud podhodnocených) v jednotlivých letech počínaje rokem 1992. V nejjednodušším případě lze porovnat utopené náklady v JETE s výstavbou větrných elektráren. Pro výpočet jsem zvolil větrnou elektrárnu (VěE) o výkonu 500 kW v ceně 30.000.000 Kč (náklady včetně projektu, montáže atd.). Využití této VěE je uvažováno 1500 hodin ročně.

Z tabulky vyplývá, že jsme za daných předpokladů mohli v roce 1998 vyrobit 798 GWh elektrické energie z 1066 VěE o celkovém instalovaném výkonu 533 MW. Zatím nám JETE namísto produkce energii nemilosrdně spotřebovává (hrubým odhadem okolo 200 GWh ročně – pro srovnání: celková roční potřeba elektrické energie v ČR se pohybuje v rozmezí 45 – 50.000 GWh). Měrné náklady na 1 MW instalovaného výkonu VěE dosahují 60 mil.Kč. Pro možnost porovnání by daleko zajímavějším ukazatelem byl měrný náklad na 1 vyrobenou GWh, k tomu je ovšem zapotřebí rozpočítat investiční náklady na dobu životnosti, znát odpisy a provozní náklady.

V roce 1998 dosáhly náklady na údržbu JETE nejspíše 7–9 mld.Kč, s těmito však již ve svém propočtu nekalkuluji.

Je zřejmé, že nelze na větrné energii postavit stabilní a funkční energetickou soustavu – to je první námitka energetika – ale nepochybně je možné zvládnout a bezpečně využít uvedenou energii, přičemž je polemická i možnost výstavby tisícovky větrných energocentrál na malém a velmi členitém území ČR. Příklad však slouží jako ukázka toho, čeho lze s danými prostředky dosáhnout.

Aby však bylo možné něco podobného uskutečnit, je nejspíše zapotřebí na některých místech utrpět středně těžký posun myšlení. Na příkladu ukáži, co mám na mysli. Na oné besedě na Vysoké škole ekonomické, kterou jsem již dříve zmínil, jsem vznesl dotaz na pana ekonomického ředitele ČEZu, zda neuvažovali o kapitálovém vstupu do některých aktivit na podporu levnější energie. Na první pohled se může tato otázka zdát nesmyslná, ale ani takto nebyla pochopena a pan ředitel se rozhovořil o nákupu akcií Sokolovské uhelné a pokusech s podnikáním v telekomunikacích a postěžoval si, že si od těchto akcí slibovali více. Ani na okamžik mu nepřišlo na mysl (stejně jako nikomu jinému v ČEZu), že by elektrárenská společnost mohla profitovat z úspor energie. Malý příklad: Pokud by se elektrárenská společnost rozhodla investovat do nápravy přímotopové smrště, má k tomu vhodné podmínky například ve formě tepelných čerpadel. Ta sice nejsou z našeho pohledu ideálním alternativním zdrojem energie, mají však tu výhodu, že zachovávají společnosti zákazníky – jen spotřebují zhruba o dvě třetiny energie méně (technická stránka věci je myslím známa díky poměrně dobré osvětě). V případě nahrazení stávajících přímotopů tepelnými čerpadly například u 10.000 subjektů by tak společnost de facto získala zdroj negaenergie (energie, která nemusí být vyrobena) o výkonu zhruba 100 MW s roční produkcí energie okolo 80 GWh. Stálo by ji to ne více než 2 mld. Kč (náklady na uhelný blok 300 MW se pohybují okolo 10 mld.Kč), z čehož vyplývají měrné náklady 25mil.Kč/MW. Skutečností však zůstává, že ačkoli v porovnání s případnou produkcí energie JETE jsou měrné náklady na instalovaný MW téměř o dvě třetiny nižší, měrný náklad na vyrobenou GWh by byl přinejmenším čtyřnásobný, k čemuž je navíc nutno připočítat nutnost výroby zhruba 40 GWh elektrické energie ročně pro pohon tepelných čerpadel. Nespornou výhodou tohoto řešení ovšem je, stejně jako v předchozím případě větrných elektráren, prakticky okamžitá výroba (úspora) energie – doba realizace 2–3 roky.

Podrobnou analýzou bychom k podobným závěrům došli i v případě, že bychom náklady na údržbu JETE využili na rozšíření využívání biomasy v praxi. Odhadem by bylo možno realizovat okolo stovky projektů ročně – sto obcí by tudíž mohlo získat kvalitní a dlouhodobě udržitelný zdroj energie. Na stranu přínosů bychom tak kromě úspory zemního plynu a elektrické energie mohli připočítat další nevyrobené miliony tun CO₂, a v případě využití kogenerace i výrobu řádově desítek GWh elektrické energie navíc. Vyčíslení nákladů a měrných nákladů je však v tomto případě poměrně složité.

Je zřejmé, že bude-li někdo chtít obhájit dostavbu a spuštění JETE (často je ovšem obhajována pouze dostavba), pak ji nepochybně obhájí. Já sám bych pro tuto obhajovací řeč našel také dostatek argumentů. Jedním z těch nejpádnějších je zhruba 26 miliónů tun CO₂, které by ročně vyrobily klasické tepelné elektrárny spalující hnědé uhlí při stejném množství vyrobené energie (14 TWh ročně). Hrozí nám tak ale, že se tímto krokem myšlenkově odsoudíme kamsi na okraj tzv. třetího světa a cestu k rovnováze si na dlouhý čas uzavřeme.

Na okraj

Je smutné, že ekologická havárie, která se stala koncem minulého roku na Vysočině byla způsobena firmou, jež je zároveň i provozovatelem jedné z největších výtopen na biomasu. Naneštěstí však stále musí pro polovinu svého výkonu využívat topný olej...

Předchozí a následné díly:

Jak (ne)funguje ekonomika (3)

Jak (ne)funguje ekonomika (1)