Obsah časopisu | Časopis BIOM, články a sborníky | Domovská stránka     

Faktory rozhodování

Antonín Slejška

Občas, když poslouchám některé argumenty ekologických aktivistů prosazujících tu či onu v podstatě dobrou věc, je mi smutno z jejich zjednodušujícího pohledu na věc. Zatímco věda (a ekologie obzvlášť) uvažuje s čím dál tím větším počtem proměnných a konstant vstupujících do každého procesu, mnozí ekologičtí nadšenci si vystačí s jedním či dvěma.

Jako příklad bych uvedl argumentaci upřednostňující železniční dopravu nad autobusovou pouze na základě nižšího koeficientu valivého odporu ocel–ocel oproti pryž–asfalt, což znamená větší spotřebu energie pro přepravu jednotky hmotnosti po silnici než po železnici. To je sice nezpochybnitelná pravda, ale velmi okleštěná. Pro rozhodování o výhodnosti toho kterého druhu dopravy je nutné vzít do úvahy spotřebu energie pro provoz zařízení dopravních (pohon, vytápění, osvětlení atd.) a obslužných (nádražní objekty, eskalátory v metru, různé vozíčky, dopravníky apod.). To vše by se mělo přepočíst na energetickou náročnost přepravy osob či zboží. Zároveň se musí zohlednit i vytíženost a přímost spoje. Ekolog by se však měl zabývat rovněž prašností, hlučností, bezpečností, náročností dopravního prostředku na zabranou plochu, mírou jeho vlivu na krajinu z hlediska estetického, migrace zvířat, infiltrace srážek apod. Odborník by jistě pokračoval v tomto výčtu dál. Některé parametry se navíc liší dle lokality (např. geologické a ochranářské podmínky). Jak vidno, vyslovení jednoznačného soudu je bez rozsáhlé studie prakticky nemožné. Myslím si, že výhodnost jednotlivých druhů dopravy závisí na různých okolnostech, takže jednou je lepší ta, jindy jiná. Já osobně jsem si vytvořil takovýto žebříček vlivu dopravy na životní prostředí: největší vliv má osobní automobilová doprava, následuje hromadná doprava, pak osobní nemotorová (bicykl, kolečkové brusle apod.) a nejekologičtější je běh a chůze. Zatím jsem si nezařadil leteckou dopravu (patrně bude někde na začátku). Jaký druh dopravy kdy užiji, se však musím vždy rozhodnout dle okolností.

V současnosti se často mluví o oboustranně výhodných řešeních (angl. win–win). Na mě to však působí dojmem příliš dualistického vidění světa, jenž je z pohledu environmentalistiky spíše mnohostranný a vrstevnatý. Např. prodloužení prodejní doby v supermarketu se může jevit jako oboustranně výhodné jak pro zákazníka, tak i pro obchod, který si zvýší obrat a zkrátí prostoje, ve kterých mu zboží pouze stárne na pultech. Takto se dosáhne i snížení množství potravin, jež jsou vyhozeny, aniž by se dostaly k zákazníkovi. Jsou tu však další strany: prodavačky, menší obchůdky, dodavatelé atd., pro něž může mít tato změna negativní důsledky. Tímto ne příliš podařeným příkladem jsem chtěl naznačit, že stejně jako by politici, podnikatelé atd. měli při svém rozhodování brát v úvahu i ekologické souvislosti, tak by ekologové neměli zapomínat na politické, ekonomické, právní apod. návaznosti, i přes to že jsou jim (často oprávněně) proti srsti. Každé rozhodnutí by proto mělo brát do úvahy co možná nejúplnější spektrum vlivů. Takovéto zkomplikování rozhodovacích procesů sice může vést ke zpomalení ekonomického vývoje, ale zato s sebou nese zvýšení stability systému a zlepšení životního prostředí.

Předchozí díly:

Úrovně rozhodování